Velice důležité, ale často opomíjené
Není to tak dlouho, co mi konečně došlo, jak moc je téma emocí důležité. Důležité pro mě i pro mé děti, mou rodinu.
Spoustu let mi ani pořádně nedocházelo, že mě nikdo o emocích neučil a že vlastně ani sama pořádně nevím, jak s některými nakládat (smutek, vztek, zoufalství,…)
Co jsou emoce?
V první řadě bych chtěla říct, že se často emoce dělí na dobré a špatné. Já s tímto rozdělením nesouhlasím. Emoce jsou vždy zprávou od našeho těla a nelze je dělit na dobré nebo špatné.
Kdyby vás třeba honilo divoké prase, tak se vám nával strachu (díky tomu adrenalinu) přeci hodí. Takže i „negativní“ emoce jako jsou strach, vztek, stres,… jsou pro nás v určitých situacích hodně potřebné a žádané.
Emoce však nejsme my! To je důležité si uvědomit. Není dobré se s nimi ztotožňovat!
Emoce přijde a zpravidla do několika minut zase odejde, pokud pochopíte, co se vám snaží říct („přibrzdi, zpomal, odpočiň si,..“) odejde ještě rychleji.
Pokud se nějakou emocí necháte pohltit, pak se stane vaším charakterem. Něco takového může nastat, když vám třeba zemře blízká osoba a vy se s tím nedokážete smířit. Smutek je váš každodenní „chleba“, pořád o tom mluvíte a nakonec se jím necháte zcela pohltit. Truchlit je správné, ale ne celý život.
Stejně tak pesimičtí lidé, ve všem vidí potíže, jsou zpravidla negativní a to vše je jen důsledek toho, že nedokázali zpracovat nějakou emoci (smutek, strach, stres), která je nakonec pohltila.
Emoci ja potřeba správně zpracovat
Pokud přijde nějaká emoce je potřeba ji prožít, aby mohla odejít.
To platí pro děti i dospělé, děti umí emoce prožívat mnohem lépe než my (naštestí).
Takže když cítíte třeba vztek, tak je potřeba nechat ho proběhnout. Tím nechci říct, že máte na všechny křičet nebo do všeho mlátit.
Pokud to zrovna nejde, jde si na situaci vzpomenout jindy během dne, když je prostor pro její prožití vhodnější. Můžu odejít třeba do jiné místnosti a tam si bouchnout do polštáře nebo se zavřít v autě a zařvat, prostě to pustit.
Pokud emoci jen potlačíte (to je velice oblíbené u většiny lidí) nenecháte ji projevit a tím i odejít, tak ve vás zůstane.
Právě proto jste potom jako natlakovaný papiňák a stačí málo a už boucháte. Tomu výbuchu totiž předcházelo často několik potlačení vašich emocí, tuh nebo jakýchkoliv projevů, které jste neřekli/neuskutečnili.
Takže udusené emoce v nás bobtnají a pokud nemájí možnost odejít často se projeví jako nemoc.
Na obrázku níže vidíte, jak se emoce v našem těle projevují.
Emoce a výchova
Je potřeba děti „učit“ emoce. Možná to někomu přijde divné, ale je to vážně hodně důležité. Mě je nikdo neučil a tápu do dnes.
Dřívější výchova (klasická výchova) se zaměřovala hlavně na dítě. Na dítě jako problém, pokud se něco dělo, tak se řešilo dítě (ono zlobí, ono neposlouchá, ono je pořád nemocné,….). To podle mě není dobře.
Vědomá výchova (stále více rozšířená) se však zaměřuje spíše na rodiče. Pokud dítě zlobí, hledá se příčina (často ve vztahu rodičů nebo s rodiči). A hlavně učí rodiče pochopit sami sebe, své emoce a to poté učit i děti.
Vidí souvislosti a dává možnost k růstu dítěti i rodiči.
Já osobně jsem prošla kurzem Nevýchovy od Kateřiny Králové a musím říct, že mi díky němu došlo spoustu souvislostí, ale mě osobně předala jen informace, proč to či ono dítě dělá a že bych mu měla více naslouchat.
Já jsem však potřebovala vědět, co mám dělat se sebou. Když se mé dítě vztekalo, tak mi všechny rady tipu naslouchej a chápej byly k ničemu, protože jsem zuřila já a neuměla jsem se uklidnit. Proto mi došlo, že v první řadě potřebuju umět zvládnout a pochopit svoje emoce a až potom můžu pomoci dětěm.
Jak rozvníjet pochopení emocí u dětí?
Začněte emoce pojmenovávat. Popisujte prostě to, co vidíte: „Vidím, že se zlobíš.“ nebo „Vidím, že jsi smutná a pláčeš. Je to tak?“
Nebojte se dítěte zeptat jestli si jeho reakci dobře vysvětlujete 🙂
U menších dětí jde určitou emoci přiřadit k nějaké barvě (nehodnotit barvu, jen to přijmout jako zprávu). „Vidím, že jsi neklidný, jakou barvičku má to, jak se cítíš?“ Dát dítěti papír a pastelky a nechat ho klidně čmárat tou barvou, kterou si vybralo. Jako bonus si tím tu emoci krásně zpracuje 🙂
Větší děti vám normálně odpoví – „Mám se skvěle.“ „Nudím se.“ „Chci se mazlit.“
Plánuji ještě vyzkoušet Ferdu a jeho mouchy, kniha o emocích. Moc se mi líbí, ale zatím na to nedošlo.
Už jen to, že se budete dětí ptát, jak se cítí hodně pomůže. A vysvětlit jim proč pláčete, zlobíte se nebo radujete je také skvělé, nemájí pak v hlavě takový zmatek. Nebojte se ukázat své emoce před dětmi.
Zkušenosti ze života
Musím říct, že mě až zarazilo, že mé děti třeba nechápaly, proč pláču nebo že pláč není špatně. Dospělým to často připadá samozřejmé, ale děti takovéhle věci prostě nevědí.
Jednou mi můj syn řekl, že nehce brečet. Když jsem se ho ptala proč, tak mi odpověděl, že taťka taky nikdy nebrečí. Bál se, že je to něco špatného, něco co se nesmí, když to nevidí u tatínka.
Chceme po dětech, aby se nevztekali, nekřičeli,… ale co když zrovna dostaly nějakou vytouženou hračku a prostě potřebují křičet, aby vyjádřili radost. Nebo co když jim jiné dítě na hřišti zničilo milovanou hračku a prostě potřebují plakat a plakat, protože je to uvnitř strašně bolí.
Když v takových situacích řeknete „Neřvi, nic se neděje“ tak jim určitě nepomůžete. Budou mít jen větší zmatek, že emoce které cítí jsou špatně.
Přeji Vám mnoho pochopení a krásných zážitků při objevování emocí svých i vašich dětí. Vždyť je krásné vědět, co chceme a potřebujeme a dát tu možnost i svým dětem 🙂
Konzultantka Human design a koučka souvislostí
Jsem žena, která se zamilovala do systému Human design, který s láskou studuji a šířím dál.
Nadšená studentka osobního rozvoje a prací s energií v našem
těle. Při koučování nacházím souvislosti a tím vedu ženy ke kořenu problému. Kde nestačí rozum, tam přichází práce s energií skrze metodu Yuen, Funkční princip a konstelace.
„Člověk je to, v co věří.“
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu 🙂