Co to jsou hranice?
V první řadě bych chtěla uvést, že nemáme pouze hranice, ale i tzv. LIMITY.
Hranice si můžeme dobře představit jako plot kolem našeho pozemku. Je to určitá „zeď“ (hranice), kterou máme vystavenou kolem sebe, aby nás chránila. Když někdo tuto hranici překročí je důležité si to uvědomit a upozornit ho na to.
Častý problém je, že o svých hranicích vůbec nemluvíme s okolím. Očekáváme, že si ostatní domyslí jak to chceme – NEDOMYSLÍ.
Naproti tomu LIMIT je jako zeď, okna a dveře našeho domu. Když někdo překročí náš limit je to pro nás přímé ohrožení. Vzniká stresová reakce, která je většinou prudká a nepříjemná.
Když reagujeme ve stresu, naši reakci řídí pudová část mozku zvaná Amygdala. Tato část naneštěstí umí reagovat jen třemi způsoby – útok, útěk, ustrnutí.
Tyto reakce se nám hodí, když na nás běží divoké prase nebo se chceme bránit nějakému útoku, ale při reakci na děti, manžela, šéfa to není nejlepší. Proto většinou reagujeme křikem, vztekem nebo jiným zastrašením, když si někoho pustíme až za náš limit.
Jak můžete mít nastavené hranice a limit?
Ideální nastavení je mít hranice v určité vzdálenosti od limitu. Jednoduše řečeno, mít plot dál od domu ne hned u dveří. Tyto vzdálenosti se liší podle situace, osoby, nálady,…
Je to důležité proto, aby jsme měli nějaký manévrovací prostor. Nějaký úsek ve kterém máme možnost dotyčného „narušitele“ upozornit, že překročil naše hranice a že pokud v tom bude pokračovat, tak se dostane k našemu limitu a tam už bude naše reakce prudčí.
Pokud máte hranice hned u domu, tak se stane to, že při každém překročení hranic (otevření branky u plotu) nám dotyčná osoba vchází rovnou do domu (za náš limit) a proto hned reagujeme výbuchem.
Jestli to takto máte poznáte tak, že většinou dlouho vydržíte bez reakce na situaci a pak najednou prudce reagujete (křik, hněv, fyzický trest,…) bez předchozího ZŘETELNÉHO varování.
Naopak, když máte hranice daleko od domu, tak většinu věcí hned zakážete, reagujete zbytečně brzy. Manévrovací prostor je nesmyslně obrovský.
Často to tak je u lidí, kteří touží mít vše pod kontrolu (perfekcionalisti), hodně dají na řeči okolí. Není to však pravidlem. Napadá mě příklad pro snažší pochopení.
Příklad pro lepší vysvětlení
Manžel se chce zůčastnit turnaje ve florbalu. Bude muset trénovat.
Pokud mám hranice nestavené příliš blízko, tak mu řeknu, že to není problém (i když mi to vadí) a nechám ho trénovat 5x týdně i když to pro mě bude znamenat, že mi nepomůže s domácností, dětmi a ani nebudeme mít čas na sebe. Budu naštvaná, ale budu říkat, že se nic neděje.
Avšak od samého začátku je celá situace dávno za mými hranicemi.
V opačném případě, když mám hranice nastavené moc daleko, tak manželovi hned trénink zakážu. Nebudu chtít o věci diskutovat a ještě se naštvu, jak ho to vůbec napadlo.
Správně nastavené hranice fungují tak, že se nad věcí zamyslím a uvědomím si, kde mám limit a kde hranice.
Pro mě by byl limit 3x týdně, víc bych už vážně nechtěla. Proto mu řeknu, že ho chci podpořit a byla bych ochotná ho v tréninku podpořit 2x týdně (má hranice). Je důležité nechat si nějaký manévrovací prostor, kdyby se něco stalo a manžel třeba potřeboval jít 3x. Aby nenastala situace, že budu naštvaná nebo bude situace už za mým limitem.
Pružnost hranic
Klíčové je, že se hranice mění, nejsou pevně dané. Mění se podle osoby, nálady, situace, kontextu,… I každý člověk to má jinak ve vztahu k určité situaci.
Co je pro jednoho příliš, je pro druhého v pořádku.
- Představte si třeba, jaká by byla vaše hranice v případě, že jdete na masáž k nějakému masérovi? Věřím, že se nenecháte masírovat úplně všude.
- Jaká bude vaše hranice při masáži od partnera?
- A jaká bude vaše hranice, kdyby vás chtěl namasírovat úplně cizí člověk na autobusové zastávce?
Doufám, že lépe chápete jak to myslím 🙂
Jak zjistíte, kde máte hranice a limity?
Nejlépe to zjistíte při pozorování pocitů, které se vám odehrávají v těle v konkrétní situaci.
Doporučuji prohlubovat vaši všímavost, snáze pak poznáte, kdy se někdo blíží k vaší hranici nebo je už za ní.
Třeba u sebe jsem vypozorovala, že když se někdo blíží k mé hranici, tak cítím zvláštní pocit v břiše, podvědomě zatínám čelist, přitahuji ramena k tělu nebo něco nervózně žmoulám v ruce. Nemám vždy vše současně. Ale když si něčeho z toho všimnu, tak zpozorním a ptám se „Co teď potřebuji?“ „Co by mi teď pomohlo?“ A snažím se dopřát si alespoň pár minut pro sebe a soustředit se na svůj dech, to mě uklidní.
Proč si často ani neuvědomujete své hranice?
Máte to „naučené“ z dětství.
Drtivá většina lidí byla vychovávána k potlačování svých potřeb a tím ignorování svých hranic.
„Nebreč, vždyť se nic nestalo.“ „Přestaň se vztekat a pujč holčičce to autíčko. Vždyť si s ním stejně nehraješ.“ Tyto a mnohé další věty učí dítě jedinému. „Na tvých pocitech (hranicích, požadavcích) nezáleží. Dělej, co po tobě chtějí ostatní.“
Přeji vám ať se na sebe dokážete lépe nacítit a uvědomit si své hranice a limity včas.
Konzultantka Human design a koučka souvislostí
Jsem žena, která se zamilovala do systému Human design, který s láskou studuji a šířím dál.
Nadšená studentka osobního rozvoje a prací s energií v našem
těle. Při koučování nacházím souvislosti a tím vedu ženy ke kořenu problému. Kde nestačí rozum, tam přichází práce s energií skrze metodu Yuen, Funkční princip a konstelace.
„Člověk je to, v co věří.“
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu 🙂