Táta musí pracovat, máma se stará o děti a domácnost...
Častokrát si ani neuvědomujeme kolik vzorců chování a životních postojů jsme převzali od svých rodičů.
Hodně „zažraný“ vzorec, který bohužel i dnes často vidíme v mnoha rodinách je ten, že muž má být živitelem a žena vychovatelkou a služkou. Ženy jsou samozřejmně ve výchově velmi důležité a v prvních měsících života dítěte jistě nenahraditelné, to však neznamená, že muž potřeba není.
Ženy ze sebe často sami nechají dělat služky. Je to tím, že máme tento vzorec převzatý ze svého dětství, své rodiny, od své matky.
Vzpomeňte si na své dětství, co dělala vaše maminka? Já vidím unavenou ženu, která prala, uklízela, vařila a snažila se pro všechny „rozkrájet“.
Dlouho mi trvalo než mi došlo, že já to takhle nechci, chci taky svůj život a nemusím žít jako moje maminka.
Naši rodiče se tak chovali, protože je to tak naučili jejich rodiče a ty jejich rodiče a tak se to táhle už dlouho. Přerušte ten řetězec! Nebo chcete vychovat další služky a dřící tatínky, kteří hledají naplnění v samé práci, protože cestu k rodině si nenašli, nevědí jak?
Myslím, že rodičovství není o obětování.
Máme na výběr a když zvolíme správně můžeme vychovat človíčky plné lásky a pochopení a ne unavené, strhané a nenaplněné mámy a táty, kteří dodnes nenašli sami sebe.
Jak to udělat?
Je to jednodušší než si myslíte. ZAČNĚTE U SEBE.
Najděte sebe, změnte své naučené programy a děti to od vás nasají sami, učí se nejvíce tím, že napodobují své rodiče. Děti umí poznat naši pravou tvář i přes tu masku, kterou si často nasazujeme. Vidí, že nás něco trápí i když tvrdíme, že ne. Slyší jak mluvíme se svým partnerem a ukládají to do svého mozečku.
Poznají když něco nefunguje jak má a vše si pomatují a z těchto informací si vytváří své programy, které jednou využijí ve svém životě.
Dělají to přesně tak jak jsme to dělali my, když jsme byli malí.
Náš mozek
Ve věku 3 let je náš mozek již z 80% vyvinutý, takže co se naučíme do 3 let (hlavně tyto převzaté vzorce chování) z toho těžíme celý život.
Malému dítěti (6 měsíců) trvá pár minut naučit se poznat citron nebo pomeranč, ale několik týdnů trvá tuto informaci změnit nebo vymazat. Tak hluboce máme tyto programy v mozku zakořeněné. Proto je tak těžké opustit životní postoje, které jsme v dětství převzali za své od svých rodičů.
Ve věku 6 let máme mozek zcela vyvinutý, dnes už díky neuplasticitě víme, že můžeme mozek učit i dál. Jde to, ale chce to práci a ta spoustu lidí odradí.
Málo zkušeností ve výchově
Dříve žili lidé mnohem více spolu, tvořili různé komunity a děti vychovávalo hned několik dospělých. Častěji byli i v kontaktu s dalšími dětmi, a proto bylo i více zkušeností s výchovou. Bylo kde okoukat jak se to dělá, starší přebalovali mladší, starali se o sebe navzájem.
Tyto zkušenosti nám chybí. Dnes ve spoustě rodin nastává po narození dětí problém, protože teď už novopečení rodiče nemají dostatečné zkušenosti s výchovou dětí, a proto čerpají ze svých vzpomínek.
Mají vždy na výběr, buď to dělají jako jejich rodiče nebo to dělají po svém. Druhá varianta však vyžaduje značnou dávku odhodlání a často s sebou nese nepochopení okolí, často i rodiny.
Velmi časté jsou pak mezigenerační spory a tím i větší a větší nátlak na psychiku rodičů, kteří můžou začít pochybovat jestli je vážně lepší jít svou cestou než se držet „zajetých způsobů“.
Já jsem se rozhodla pro vlastní cestu a není to vždy snadná volba.
Hlavně ze začátku mě spousta lidí z tohoto rozhodnutí zrazovalo. Mysleli si, že jsem nezkušená a vše se má stále dělat jako dřív, vše nové je špatné. Často mi vyčítali, že s námi děti spí v posteli, že kojím na požádání, že své dítě nenechávám „vybrečet“, aby si posílilo plíce“, že je moc chovám a podobné věci, které byli dříve běžné.
Když jsem se ptala, proč to tak dělali a co jim na tom příjde lepší odpověď byla, že se to tak dělá už léta. Asi prostě neumím být součástí stáda a věřím v lásku a porozumnění a né útlak a strach.
Kde se to vzalo?
Bohužel tyto nározy a postoje ve výchově vyplývají právě z oněch vzorců chování, které si tito lidé převzali od svých rodičů. Matky často prostě jen otročí v domácnosti a otci mají pocit, že jejich jediný úkol je vydělat peníze a tím to končí.
Myslím, že tento velmi silný vrozec vznikl hlavně v době válek, kdy muži museli jít do války a ženám prostě nezbylo nic jiného než všechno zvládnout sama. Ideálně u toho ještě mlčet a usmívat se.
Teď už ale válka není, tak proč stále tolik rodin žije ve stejném režimu? Ženy mají právo na život a muži na lásku. Tak se oprostěme od těchto vzorců a pojďme žít v míru a harmonii.
Narodilo se miminko
Když se narodí dítě vše se změní, často se partneři od sebe začnou vzdalovat a mají na sebe velmi málo času. V několika prvních týdnech možná měsících je to v pořádku, ale nesmí to tak zůstat napořád.
Maminky by měly žít dál, je důležité udržovat si i nadále své zájmy, tím si dobíjete baterky. A tatínkové by se měli chtít na výchově podílet a né jít protivné mamince z cesty a pak zjistit, že svůj čas už propásli.
Jde to všechno ruku v ruce. Když tatínek pomůže s úklidem a někdy pohlídá dítě, může si maminka oddychnout, nabrat sílu a nebude protivná.
Když bude v manželovi cítít oporu bude chtít více i fyzický kontakt a bude o vztah pečovat. Zároveň s tím se bude i více zapojovat partner a nebude si připad odstrčen na druhou kolej.
Víte, když se cítíme na všechno samy, tak umíme zatnout zuby a všechno zvládnout bez pomoci, ale tím spotřebujeme hodně energie a když si ji neumíme doplnit, tak jsem pak na pokraji zhroucení.
A to nemluvím o tom, že to z nás dítě cítí a je z toho nemocné a my také. Ale hlavně vznikne ten paradox, že partner vidí jak všechno zvládáte sama a on začne mít pocit nepotřebnosti. Má strach, že už ho nepotřebujete a přestává cítit lásku. Často pak začnou muži více pracovat a méně být doma, protože se snaží to prázné místo v sobě zaplnit prací (někdo alkoholem, někdo násilím, někdo milenkou,…).
Dítě vše vnímá, i když je maličké a už teď se tím od vás učí.
Přebírá program: maminka není důležitá, nezáleží na ní, musí všechno zvládnout i když je unavená, je na všechno sama (jak sama tvrdí svým kamarádkám, příbuzným), tatínek je tady šéf, může si dělat co chce, nechce být s námi (skoro tu není a když ano, tak je z toho maminka nervózní nebo se hádají).
Vidíte ty spojitosti? Co všechno může vzniknout z nedostatečné komunikace, jak si to dítě může vyložit, když mu neřekneme jak to je. A to všechno jen z programu „táta pracuje, máma se stará a uklízí.“
Co s tím?
Doporučuji vám neušít na sebe bič a chtít být dokonalá matka, která všechno zvládá sama jak to často kolem sebe slyšíme. Takový ideál neexistuje!
A hlavně ideální to určitě pro nikoho není. Nechte si i svůj život. Já mám třeba ráda sport, proto mám svých 30 minut denně, kdy třeba cvičím jógu, běhám nebo jedu na kole. A věřte nebo ne, tak mít svých 30 minut jde i s novorozencem.
Když byly děti malé cvičila jsem když večer usnuli a jak rostly (2 a 4 roky), tak je buď pohlídal tatínek a nebo to dělám s nimi, rádi se zapojí a baví je to jako mě.
Když nemám hlídání a chci běhat, tak se s nimi domluvím. Jdeme třeba na takovou hromadu hlíny, oni si tam hrajou a já běhám 30 minut okolo 😀
Já si oddychnu, dělám co chci a oni na mě vidí, nevadí jim to, hrají si. Když chcete, tak se způsob vždycky najde.
Jako bonus je tím učím, že na mamince záleží, že mám své záliby a dělám je. Ne že jsem vše obětovala pro ně.
Hodně mě také pomohlo věnovat se sebelásce, mám se opravdu ráda a když se podívám do zrcadla, tak vidím silnou ženu, co najde cestu ne obět. Z toho můžete vycházet.
- Díváte se na sebe do zrcadla?
- Umíte se pohladit po vlasech? Usmát se na sebe?
- Co vidíte?
Přeji vám hodně lásky a porozumnění, vždyť svět je tak krásné místo 🙂
Konzultantka Human design a koučka souvislostí
Jsem žena, která se zamilovala do systému Human design, který s láskou studuji a šířím dál.
Nadšená studentka osobního rozvoje a prací s energií v našem
těle. Při koučování nacházím souvislosti a tím vedu ženy ke kořenu problému. Kde nestačí rozum, tam přichází práce s energií skrze metodu Yuen, Funkční princip a konstelace.
„Člověk je to, v co věří.“
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu 🙂